Mezisoučet 0 Kč
Dřív nebo později na to narazí každý. Začneš tančit, chodíš na lekce, trénuješ, snažíš se. A pak se rozhlédneš kolem sebe. Někdo, kdo začal později než ty, tančí najednou lehčeji. Jiný si pamatuje figury bez námahy. Další se nebojí parketu, zatímco ty pořád řešíš, jestli „už je to dost dobré“. A někde v hlavě se ozve tichá otázka: proč jemu to jde a mně ne?
Tanec totiž není spravedlivý. Neodměňuje všechny stejným tempem. A právě v tom je jeho největší síla.
Každý startuje z jiného místa
Nikdo nezačíná s prázdným štítem. Někdo má za sebou jiné sporty, někdo hudební sluch, někdo přirozený cit pro rytmus nebo pohyb. Jiný si s sebou nese ostych, špatné zkušenosti z minulosti nebo tělo, které nikdy nebylo zvyklé se hýbat před lidmi.
Zvenčí to často vypadá, že „má talent“. Ve skutečnosti má jen jiný základ. A tenhle rozdíl se na parketu projeví dřív, než si stačíš všimnout. Pokud se začneš porovnávat bez toho, abys bral v potaz, odkud kdo vyšel, je to předem prohraný souboj.
Pokrok v tanci není lineární
Jedna z nejvíc frustrujících věcí na tanci je, že zlepšení nepřichází rovnoměrně. Někdy máš pocit, že se posuneš během jednoho večera víc než za měsíc předtím. Jindy dřeš, ale nic se neděje. A pak najednou něco „cvakne“.
Tenhle nepravidelný rytmus učení svádí k myšlence, že děláš něco špatně. Často ale jen procházíš obdobím, kdy si tělo nové věci třídí. A zatímco ty máš pocit stagnace, ve skutečnosti se připravuje další skok. Tanec v tomhle není fér, protože ti nedá průběžnou zpětnou vazbu. Odmění tě až ve chvíli, kdy to nečekáš.
Porovnávání bere to nejcennější
Jakmile začneš měřit svůj tanec podle ostatních, něco se nenápadně změní. Přestaneš vnímat vlastní cestu a začneš řešit tempo cizí. Radost se posune do pozadí a do popředí se dostane výkon. Ne proto, že bys to chtěl, ale proto, že mozek hledá jednoduché srovnání.
Jenže tanec není závod s jednou cílovou páskou. Každý má jiný styl, jiný projev, jiný způsob, jak hudbu cítí. To, co u někoho působí lehce a přirozeně, může u tebe působit nepřirozeně – a naopak. Jakmile se smíříš s tím, že tvůj tanec nemusí vypadat jako tanec někoho jiného, otevře se prostor pro skutečný růst.
Proč je to celé vlastně dobře
Kdyby byl tanec fér, fungoval by jako škola. Stejné hodiny, stejné výsledky, stejné tempo. Jenže pak by tě nenutil poslouchat sebe. Nenaučil by tě trpělivosti, respektu k vlastnímu tělu ani tomu, že pokrok má mnoho podob.
Tanec tě učí přijmout, že některé věci nejdou urychlit. Že někdy musíš projít obdobím nejistoty, aby ses dostal k lehkosti. A že hodnota tvého tance nespočívá v tom, jak rychle se zlepšíš, ale v tom, jestli u něj dokážeš zůstat.
Co se změní, když to přijmeš
Ve chvíli, kdy přestaneš bojovat s tím, že tanec „není spravedlivý“, se něco uvolní. Přestaneš tlačit na výsledek a začneš víc vnímat proces. Místo otázky „proč mi to nejde“ se objeví otázka „co mi to teď dává“.
A paradoxně právě tehdy se tanec začne zlepšovat. Ne proto, že bys přidal úsilí, ale proto, že z něj zmizel zbytečný tlak. Tanec není fér. Ale když mu přestaneš vyčítat, že není, začne ti vracet víc, než bys čekal.
