Mezisoučet 0 Kč
Jestli je jedna věc, která dokáže na první tančírně znervóznět i jinak odvážného člověka, je to počítání. Hudba hraje, parket je plný lidí, všichni vypadají v pohodě… a ty v hlavě řešíš, kde je jednička a proč někdo mluví o „1-2-3, 5-6-7“, zatímco jinde slyšíš „tap“ nebo radu, že u kizomby se nemá počítat vůbec. Není divu, že v tom má spousta tanečníků zmatek. Ve skutečnosti ale nejde o žádnou vědu ani tajný kód. Počítání je jen pomůcka, jak se zorientovat v hudbě – ne cíl, ke kterému by ses měl upnout.
U salsy se nejčastěji setkáš s počítáním „1-2-3… 5-6-7…“, což svádí k představě, že na čtyři a osm se zastavuje. Jenže právě tady vzniká jeden z nejčastějších omylů. Nejde o stop, ale o zpomalení, doznění, takzvaný slow. Hudba běží dál, tělo zůstává živé, jen se mění energie pohybu. Místo dalšího rychlého kroku dostaneš prostor, aby se váha usadila, tělo srovnalo a vznikla pružnost pro další akcent. Když si na těchto dobách řekneš „stop“, často se zadrží dech, ztuhnou ramena a tanec začne působit tvrdě. Když si řekneš „slow“, zůstaneš v rytmu a přitom si zachováš lehkost. Právě střídání rychlého a pomalejšího dává salse její typickou plynulost, i když je hudba svižná.
Do toho se přidává rozdíl mezi On1 a On2, který může na začátku mást. Počítání může vypadat podobně, ale hlavní akcent a změna směru vychází z jiné doby v hudbě. Pro běžný tanec ale není nutné se tím hned zatěžovat. Důležité je držet se jedné varianty, kterou se učíš, a dovolit tělu, aby si spojilo hudbu s pohybem. Jakmile se základní rytmus usadí, čísla přestanou být hlavním tématem.
Bachata je v tomto ohledu pro mnoho lidí čitelnější. Základní struktura „1-2-3-tap, 5-6-7-tap“ dává jasný rámec a tap na čtyři a osm pomáhá udržet klid a rovnováhu. Ani tady ale nejde o mechanické ťuknutí. Tap je spíš jemné doznění kroku bez plného přenosu váhy, moment, kdy si tělo dovolí zpomalit a připravit se na další frázi. Pokud se občas stane, že tap ujede a změní se v krok, nic zásadního se neděje. Problém vzniká ve chvíli, kdy se tanečník snaží tap „stihnout“ a začne hudbu předbíhat. Jakmile místo počítání začneš vnímat groove, bachata se zklidní a otevře se prostor pro práci v páru.
U kizomby je situace jiná. I když je hudba technicky ve čtyřdobém pulsu, tanečně se tu většinou nevyplácí počítat „1-2-3-4“. Pro spoustu lidí to znamená odchod do hlavy a ztrátu přirozeného pohybu. Kizomba stojí na pulsu, váze a kontinuitě. Ne na číslech. Jakmile začneš kroky odpočítávat, pohyb se často stane useknutým a kontakt v páru ztratí měkkost. Když se naopak opřeš o vnitřní puls hudby a dovolíš váze plynule přecházet z nohy na nohu, tanec se uklidní a začne dávat smysl. I jednoduchá chůze pak působí jistě, klidně a přirozeně.
Společné pro všechny tři tance je jedno: počítání je dobrý sluha, ale špatný pán. Pomůže ti chytit strukturu hudby, dodat jistotu na začátku a neztratit se na parketu. Jakmile se ale stane jediným bodem pozornosti, začne tě svazovat. Skutečný posun přichází ve chvíli, kdy si dovolíš čísla pustit, začít hudbu poslouchat jako celek a nechat tělo reagovat. Právě tehdy se z kroků stává tanec.
