Jestli tančíš víc než jeden styl, pravděpodobně to znáš velmi dobře. Na lekci všechno funguje, figury dávají smysl, tělo reaguje správně. Jenže pak přijde tančírna. Hudba hraje, partner čeká… a v hlavě je prázdno. Nebo se ti místo salsy vybaví bachata kombinace, v kizombě tě napadne otočka, která tam vůbec nepatří, a ty máš pocit, že se ti všechno míchá dohromady. Spousta tanečníků si v tu chvíli řekne, že má špatnou paměť. Ve skutečnosti ale nejde o paměť jako takovou. Jde o to, jak si tanec ukládáme.
Mozek si nepamatuje figury, ale pohybové vzorce
Mozek nefunguje jako seznam figur, kde má každá kombinace svůj šuplík. Pohyb si ukládá jinak. Pamatuje si rytmus, pocit v těle, práci s váhou a emoci, kterou u pohybu prožíváš. Když tančíš více stylů, používáš v nich často velmi podobné stavební kameny. Kroky vpřed a vzad, rotace, změny směru, přenášení váhy. Pro tělo jsou si tyto pohyby mnohem bližší, než jak je rozlišujeme názvem stylu.
Ve chvíli, kdy jsi v klidu, hudbu vnímáš a nemáš na sebe tlak, tělo si obvykle poradí správně. Jakmile ale přijde stres nebo snaha „vytáhnout správnou figuru“, mozek sáhne po tom, co má nejsilněji uložené. Ne po tom, co je stylisticky ideální, ale po tom, co zná nejlépe. Proto se ti někdy pletou figury přesně ve chvíli, kdy se snažíš tančit „správně“.
Proč si figury pamatuješ na lekci, ale ne na tančírně
Velkou roli hraje i způsob, jakým se figury učíme. Na lekci jedeš v bezpečném prostředí. Víš, co přijde, instruktor tě vede, hudba je zvolená tak, aby pomáhala. Mozek pracuje v režimu krátkodobé paměti, která je skvělá pro okamžité použití, ale mizerná pro dlouhodobé ukládání.
Jakmile lekce skončí, tahle paměť se „vypne“. Pokud si tělo nestihne vytvořit hlubší vazbu mezi pohybem, rytmem a pocitem, figura se prostě neuloží. Když k tomu přidáš více stylů, stane se, že se jednotlivé kombinace slévají do jednoho obecného pohybového balíku. Na tančírně pak nemáš pevný bod, o který by ses mohl opřít.
Figury vs. principy: moment, kdy se tanec začne uvolňovat
Zásadní rozdíl je v tom, jestli figuru vnímáš jako sled kroků, nebo jako princip. Když si pamatuješ figuru jen jako přesnou kombinaci, musíš ji z hlavy „vylovit“. Když si ale pamatuješ, že jde například o změnu směru, práci s osou, zpomalení nebo hru s pauzou v hudbě, tělo má mnohem větší svobodu.
Právě tanečníci, kteří vypadají, že si pamatují obrovské množství figur, často ve skutečnosti pracují s velmi omezeným počtem principů. Jen je umí použít v různých situacích. Díky tomu se nezaseknou, i když se něco nepovede přesně podle plánu. Tančí z pohybu, ne z hlavy.
Hudba jako přepínač stylu
U tanců, jako je salsa, bachata a kizomba, se styl nepřepíná rozumem, ale ušima. Pokud slyšíš salsu, ale v těle máš pořád bachata groove, je téměř jisté, že se pohyby začnou míchat. Jakmile se ale naučíš vnímat typický rytmus, tempo a energii každého stylu, přepnutí přijde přirozeně.
Tělo reaguje na hudbu rychleji než hlava. Čím víc se snažíš styl „hlídat“, tím víc se zadrhneš. Čím víc dovolíš hudbě, aby tě vedla, tím jasněji se styl oddělí sám.
Proč tlak na výkon paměť zabíjí
Velkým nepřítelem paměti v tanci je očekávání. Pocit, že bys už měl umět víc, že by sis měl pamatovat víc figur, že bys měl tančit pestřeji. Jakmile se tenhle tlak objeví, mozek přepne do obranného režimu a kreativita i paměť jdou stranou.
Paradoxně právě zjednodušení a uvolnění vedou k tomu, že se paměť zlepší. Ne proto, že by ses víc snažil, ale proto, že dáváš tělu šanci pohyb skutečně zažít. Paměť v tanci se netrénuje sbíráním figur, ale opakováním stejných principů v různých kontextech, s různými lidmi a na různé druhy hudby. Jakmile si tělo začne být jisté v základech, figury se přestanou plést samy od sebe.






