Mezisoučet 0 Kč
Na začátku to pro mě nebylo vůbec přirozené. Jít si zatančit s někým, koho neznám, oslovit cizího člověka, natáhnout ruku a doufat, že neřekne „ne“ – to nebyla žádná samozřejmost. I když jsem tanec miloval, tahle část mi byla nepříjemná. Ne kvůli tanci samotnému, ale kvůli tomu kroku před ním.
A přitom dneska už je to věc, nad kterou vůbec nepřemýšlím. Ne proto, že bych byl extrovert nebo měl zvláštní talent na seznamování. Ale proto, že jsem si k tomu našel vlastní, postupnou cestu.
Social dance často není tak „social“, jak by mohl být
Jedna věc, které jsem si postupem času začal všímat, je chování na tančírnách. Hodně lidí přijde v partě – z jednoho kurzu, jednoho města, jedné skupiny. A místo aby se social dance přirozeně míchal, parket se často rozdělí na malé ostrůvky. Lidé tančí hlavně mezi sebou, střídají pořád ty samé tváře a bezpečně zůstávají ve známém prostředí.
Na první pohled je to pochopitelné. Je to pohodlné. Nemusíš se představovat, nemusíš nic vysvětlovat, víš, co čekat. Jenže právě tím se social dance pomalu mění z otevřeného prostoru v uzavřené bubliny. A s tím se ztrácí velká část kouzla, které tančírny mají.
Strach není z tance. Je z vystoupení z bubliny
Když se nad tím zamyslíš, většinou se nebojíme tance samotného. Bojíme se vystoupit z kruhu lidí, které známe. Oslovit někoho mimo „naši skupinu“. Jít si pro někoho, kdo není z našeho kurzu, našeho města, našeho stylu.
Ten strach není dramatický, je tichý. V hlavě běží myšlenky typu: „Nevím, jak tančí.“ „Možná ruším.“ „Třeba nechce.“ A tak zůstáváme u svých. Ve známém. Bezpečném. Ale zároveň ochuzeném.
Můj první krok: jeden neznámý tanec za večer
Pomohlo mi dát si velmi konkrétní a malý cíl. Ne „tančit se všemi“. Ne „být společenský“. Jen jeden tanec za večer s někým, koho neznám. A ideálně hned jako první tanec večera.
První tanec má zvláštní výhodu – hlava je ještě čistá. Nestihneš se zavřít do své skupiny, nestihneš rozjet vnitřní dialog, kdo je „náš“ a kdo „cizí“. Prostě přijdeš, hraje hudba, a ty uděláš krok ven z bubliny.
Ten večer byl vlastně splněný už v tu chvíli. Všechno ostatní bylo navíc.
Co se začne měnit, když tančíš mimo svou skupinu
Po pár týdnech jsem si všiml, že tanec s neznámými lidmi je často překvapivě uvolněný. Nečekáš výkon. Nesnažíš se něco dokazovat. Tančíš přítomněji. A často zjistíš, že lidé mimo tvou „bublinu“ mají úplně jinou energii, jiný styl, jiný přístup. A to tě obohatí víc než desátý tanec se stejným partnerem.
Zároveň si začneš uvědomovat, že odmítnutí – pokud vůbec přijde – není žádné drama. Krátké „teď ne“ není osobní. Každý má své důvody. A svět se dál točí.
Druhý krok: rozšířit si komfortní zónu
Po nějakém měsíci jsem si cíl posunul. Už ne jeden, ale dva tance s neznámými lidmi za večer. A v tu chvíli se změnila dynamika celého večera. Přestal jsem jen reagovat na to, co se kolem děje, a stal jsem se aktivní součástí prostoru.
Tančírna přestala být místem rozdělených skupinek a začala fungovat jako celek. A přesně v tomhle momentu začíná social dance dávat plný smysl.
Dnes už to neřeším – a právě to je ten cíl
Po čase zmizela potřeba si cokoliv hlídat nebo počítat. Oslovit neznámého člověka se stalo normální součástí večera, ne výkonem. Ne proto, že bych se změnil jako osobnost, ale proto, že si tělo i hlava zvykly, že vystoupit z bubliny není hrozba.
A to je podle mě klíčová myšlenka: odvaha v social dance není vlastnost. Je to návyk.
Závěrem
Skupinky jsou přirozené. Dávají pocit bezpečí. Ale pokud zůstaneme jen v nich, ochuzujeme sami sebe o to nejcennější, co social dance nabízí – setkání s někým novým, nečekaným, jiným. Právě tyhle tance často zůstávají v paměti nejdéle.
Stačí jeden krok za večer mimo vlastní kruh. A z tančírny se znovu stane to, čím má být – otevřený, živý prostor, kde se lidé opravdu potkávají.
