Mezisoučet 0 Kč
Na tanec se těšíš. Hudba tě pořád baví, chuť jít na tančírnu nemizí a myšlenka zůstat doma ti připadá zbytečná. Přesto se během večera něco změní. Pohyb je těžší, reakce nejsou tak rychlé a tanec, který tě jindy nabíjí, začne spíš brát energii. Ne bolestí, ne dramatem, ale nenápadně. A právě proto je tak snadné tenhle stav přehlédnout.
V tanci jsme zvyklí věřit hlavě. Když něco nefunguje, hledáme chybu v technice, soustředění nebo motivaci. Říkáme si, že se to rozjede, že potřebujeme víc tancovat, víc se snažit. Jenže tělo funguje jinak než hlava. Neumí si domlouvat kompromisy a neumí dlouho předstírat, že je všechno v pořádku. Když nestíhá, začne se chovat úsporně, i když si to nechceme připustit.
Často se to projeví tak, že se pohyb zmenší. Kroky jsou kratší, přenos váhy opatrnější a práce s těžištěm méně výrazná. Nevypadá to jako chyba, spíš jako „dneska mi to nějak nejde“. Ve skutečnosti tělo jen šetří energii, protože ví, že rezervy už nejsou velké. Nezastaví tě, jen tě začne brzdit tak jemně, že si toho sotva všimneš.
Dalším signálem bývá změna v kontaktu s partnerem. Hudbu pořád slyšíš, rytmus vnímáš, ale spojení je slabší. Reakce přicházejí o něco později, vedení je méně přesné nebo naopak tvrdší, následování opatrnější. Hlava má tendenci vysvětlovat si to technikou nebo nesouladem v páru, jenže velmi často jde o to, že tělo už nemá kapacitu zpracovávat další podněty. V párovém tanci je právě tahle citlivost jedna z prvních věcí, která se s únavou vytrácí.
Zrádné je, že se únava nemusí projevit bolestí. Naopak. Často se ukáže tím, že se rozpadnou věci, které normálně fungují. Držení těla není tak stabilní, jednoduché pohyby vyžadují víc úsilí a technika, kterou máš dávno zažitou, najednou selhává bez zjevného důvodu. To bývá frustrující, protože máš pocit, že bys to přece měl zvládat. A zvládal bys – jen ne ve stavu, kdy tělo jede na rezervu.
Nejtěžší na rozpoznání je chvíle, kdy hlava pořád chce, ale tělo už ne. Chuť tančit nezmizela, jen se objevuje podrážděnost, rychlejší ztráta trpělivosti nebo pocit, že tanec nenaplňuje, ale spíš vysává. V tu chvíli je lákavé přidat, zatnout zuby a pokračovat. Jenže právě tady tělo tahá za ruční brzdu, i když to ještě nevypadá dramaticky.
Hlava tyhle signály často ignoruje proto, že tanec je pro nás radost a součást života. Nechceme brzdit něco, co nás baví, bojíme se pauzy a máme pocit, že bychom mohli vypadnout z tempa nebo z komunity. Navíc se snadno srovnáváme s ostatními a říkáme si, že když oni zvládají víc, měli bychom taky. Jenže tělo nefunguje na srovnání ani na vůli. Funguje na regeneraci.
Když se v tomhle popisu poznáš, neznamená to, že bys měl s tancem přestat. Často stačí změnit přístup. Dát přednost kvalitě před množstvím, vybírat skladby, které nejsou tak náročné, nebo jít na tančírnu bez cíle „vytancovat se“. Prostor bez výkonu někdy udělá pro taneční pocit víc než další hodina snažení.
Rozdíl mezi běžnou únavou a dlouhodobým přetížením bývá jednoduchý. Běžná únava odezní po dni nebo dvou a tanec se vrátí do normálu. Dlouhodobé přetížení se vrací pořád dokola a nese s sebou pocit, že něco není v pořádku, i když vlastně nevíš co. Čím déle ho přehlížíš, tím déle trvá návrat.
Únava není slabost a pauza není selhání. Tělo ti nejde proti, jen se snaží zajistit, abys mohl tančit dlouhodobě, ne jen dnes večer. Tanec totiž není o tom vydržet co nejvíc, ale o tom, aby ses na parket chtěl znovu a znovu vracet.
